Rubrika: Literární tvorba » Zamyšlení

Jsem velká věc ze železa na čtyřech kolečkách, jezdím sem a tam a pak zase tam a sem. Svoji trasu bych projel i se zavřenýma očima. Lidé se o mě někdy i perou a hádají, když jsem poslední v mé řadě. Myslím si, že jste všichni poznali, kdo jsem, a tak dost popisu.


Nastane pondělí ráno, moje noční můra: slevy, nakupující se vrší. Občas, když je pozoruju, jak se hádají o to, kdo má lepší banán, rohlík nebo maso, říkám si, proč to dělají? Všeho je přece dost pro každého!
Každý máme jiný pohled na svět, každý z nás jinak vnímá lidi okolo, někteří jsou hodní, jiní naopak.

Jenže já nemám rád nikoho! Každý den projíždím tou dlouhou stezkou regálů a jsem z toho unavený. Vždy, když si chci odpočinout, přijde nějaká lidská bytost, vloží do mě 5 korun, já zase ožiju a zase ta dřina. Několik kilogramů jídla do mě cpou, až to nemohu uvézt.

Lidé si podle mě málo váží věcí a jiných okolo sebe. Jsou neohleduplní a zlí. Dívám se na to každý den a je mi z toho špatně. Říkám si: „Kam ten svět spěje?“ Chtěl bych žít jako úplně jiná věc. Třeba jako hračka pro děti, například autíčko nebo plyšový medvídek.

Občas pozoruju lidi přes železná okénka, přemýšlím nad jejich životy. Jak málo času jim zbývá, proč pořád tak spěchají? Život jim utíká mezi prsty, ale oni ho nedokáží chytit a zastavit.

Mladé maminky posadí své dítě na mou hruď, dítě pláče a mně je ho tak líto. Snažím se ho uklidnit, ale marně. Uklidní ho jen sladké lízátko, které mu dá jeho maminka.

Kdybych mohl mít v životě alespoň jediné přání, přál bych si, aby lidé žili méně konzumním životem a více si vážili toho, co mají, než toho, co mít mohou. Přál bych si, aby trávili více času spolu, užívali si toho, co jim život nabízí. Vždyť procházet se v přírodě, v lese, u vody nebo u rybníka je přece mnohem lepší, než chodit mezi regály, naplnit si břicha k prasknutí, sedět doma a mrzutě nadávat na svět.