My a rodiče

"Vezmi si šálu, venku fouká", tak tyhle starosti našich staromódnich a zabedněných rodičů zná snad každý. V podstatě nás spolu už vůbec nic nespojuje. Nebo snad ano? Prostě nás zplodili, vychovali, ale mám jim snad za to padnout k nohám?
Líbat jim ruce a děkovat za každý pohlavek? Ne, díky. Žiju realitou.

Až moc dobře vím, co jim na mě vadí. A jestli si bláhově myslí, že se to změní, pak jsou na omylu. Neleží mi ani v patě, že se jim nelíbí hudba, kterou poslouchám, oblečení, které si oblékám, nemluvě o líčení, to bych musela chodit maximálně s řasenkou, jen aby byl tatínek spokojený. Ale po pravdě mě taky spousta věcí vadí a že jich je ...!

Určite i vy máte sourozence, jen někdy nevím, jestli to není za trest? Když se tak dívám, někdy bych svého sourozence umlátila, jindy zase zulíbala. :-) Každopádně ho mám ráda, (ale nikomu ani slovo).

Já vím, že jsem náladová, drzá a někdy i zlá, ale kvůli tomu se Svět nezhroutí. Mám na to právo,stejně jako říct svůj názor. A už se na to moc těším! Ale když se tak zamyslím, co když budu za pár let úplně stejná???? :-)

PS: psané s nadsázkou